Jdi na obsah Jdi na menu

ObrazekVečer, co večer se pomalu zhasínají světla v hledištích a rozevíra se divadelní opona. Večer, co večer se někde řeší dilemá - být, či nebýt -, zatím co jinde umírá Romeo a Julie. Večer, co večer jeden furiant objednává 15 flašek punče, zatím co druhý poroučí 20 flašek. Večer, co večer dopíjí mlynář Vávra svoji poslední kávu od žida, protože ve spolku měli zavříno, druhý mlynář doprovází paní kněžnu do lesního zámečku s tichým jezírkem. Večer, co večer sem tam ukápne i slzička dojetí, někde jinde se celé hlediště s chutí zasměje vydařené taškařici. ObrazekTo je divadlo. Divadlo v honosných budovách, které pamatují i několik století, s početnými soubory profesionálních herců. Ovšem i na vesnicích žijí lidé, stejní jako ve městech, lidé, kteří řeší stejné problémy, lidé, kteří rovněž chtějí chodit do divadla. Takové divadlo máme i u nás, v Krásensku, malé vesnici na Drahanské vrchovině blízko Moravského krasu. Amaterské divadelní soubory, nebo také ochotnické, tvořili lidé, kteří chtěli rozdávat radost svým spoluobčanům, chtěli hrát divadlo pro svoje diváky, které důvěrně znali, znali jejich problémy a věděli, jaké hry se jim budou líbit a když se našel někdo, kdo byl schopný a ochotný takový soubor vést, bylo z poloviny vyhráno. Byli to především vesničtí učitelé, kteří se tohoto úkolu ujímali a spoluvytvářeli podmínky ke kulturnímu životu vesnic.Obrazek Historie krásenského ochotnického divadla zasahuje až do počátku třicátých let minulého století, kdy mladý učitel František Chládek učil v letech 1931 - 1934 na krásenské škole a zasloužil se o vznik ochotnického divadelního souboru. Po jeho odchodu na jinou školu se ujal vedení souboru Josef Vágner z č. 125, krásenský varhaník. Divadlo se v naší vesnici hrálo až do roku 1939, kdy po okupaci zbytku republiky byla česká divadla zavřena a jeviště v sále hostince č.100 bylo německými úřady zabaveno. ObrazekDruhá světová válka krutě zasáhla do osudu naší vesnice. Krásensko bylo spolu se 32 obcemi na západním okraji vojenského cvičiště Březina vystěhováno a téměř zničeno. Po znovu osídlení vesnice v roce 1945 nebylo na obnovu divadla ani pomyšlení. Všechny síly byly věnovány na opravy domů a veřejného majetku, ale lidé přesto chodili do divadla. Do dokončené školy v sousedním Podomí počátkem padesátých let až 4x ročně zajížděly soubory Oblastního divadla z Brna. Ochotnické divadlo v Krásensku bylo obnoveno koncem padesátých let mladou generací, jejíž vedení se opět ujali učitelé a to Josef Tichý a po něm Josef Kachlík. V této době to bylo nejúspěšnější období v ochotnické činnosti. Lesní panna, Dámy a husaři, Vijnarka, Lucerna, Tvrdohlavá žena a další hry tvořily repertoár divadelního souboru, na jejich představení chodili lidé i z okolí. Jména herců nejsou důležitá, jsou dosud v paměti našich občanů, ale přesto je nutné vzpomenout na dva, kteří už nejsou mezi námi a to na Richarda Hodáně - charakterního herce a Adolfa Průchy - vynikajícího komika. ObrazekObrazekOchotnické divadlo skončilo v roce 1962 jednak tím, že část souboru se začala zabývat hudbou ve vznikajícím hudebním souboru osvětové besedy a dále tím, že se objevil nový fenomén - televize. Televize jako nový sdělovací prostředek způsobila, že kultura přicházela až do našich domovů. Vždyť televizní vysílač téměř pro celou Moravu máme hned za dědinou. Přesto ale lidé nezůstávali bez divadla. Osvětová beseda zabezpečovala zejména v osumdesátých a devadesátých letech zájezdy na divadelní představení do brněnských i olomouckých divadel.ObrazekObrazek Ochotnické divadlo se znovu vzkřísilo v polovině devadesátých let a u jeho vzkříšení byly školní děti a schopná režisérka Božena Pištěláková, bývalá členka divadelního souboru Haná z Vyškova, která se do naší vesnice přistěhovala. Sněhurka a sedum trpaslíků, Stříbrná studánka, Káča a čert, Zlaté srdíčko, Honza králem byly pohádky, které sehrály školní děti i pro sousední školy a byly impulsem i pro dospělé, především pro jejich rodiče, aby si také zahráli divadlo a tak předloni se zapomenutý čert Trepifajksl proměnil na Plajznerčina Matesa v pohádkové hře Jana Drdy Dalskabáty hříšná ves, v loňském roce hajný Štětivec zkoumal, jestli se dřív zastaví jeho hodinky nebo huba jeho staré v upravené operetě J.K.Beneše Miláčku aneb stará, nehuč a v letošním roce " Uličnice " přemýšlela, proč jí devět kanárů nejde do páru a rozezpívala celý soubor a diváky nejen v naší obci, v okolí, i dokonce v okresním městě. Tyto tři veselohry měly víc jak třicet repriz a lze si přát, aby krásenské divadlo ještě dlouho rozdávalo radost divákům na Drahanské vrchovině.

Obrazek

KRÁSENSKÉ DIVADLO ŽIJE!!!!

 Další foto zde, přeji krásné vzpomínky a doufám, že tam někoho z našeho okolí poznáte..